Při plánování co ještě dále procestovat nás naše myšlenky zavedly až do Austrálie, která je odsud mnohem přístupnější než z ČR. Rozhodli jsme se tedy zaletět si na bonusovou dovolenou do Sydney. Po ranním příletu nám chvíli trvalo než jsme se zorientovali a zjistili jak se vlastně dostat do centra. Bez mapy a přípravy to bylo těžké, ale povedlo se. První den jsme věnovali poznávání samotného centra Sydney a jeho nejatraktivnějších míst. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít nejznámější architektonickou pozoruhodnost Austrálie - Operu v Sydney. Nedaleko Opery je další neméně významná stavba - most Sydney Harbour Bridge. Jedná se o jednoobloukový most, je dlouhý přibližně 1 km a je to pravděpodobně nejširší most na světě - má 6 jízdních pruhů pro automobily, 2 železniční dráhy, stezku pro cyklisty a chodník. Most plní nejen svou hlavní funkci jako dopravní komunikace, ale je rovněž dominantou přístavu Darling Harbour, symbolem kontinentu a turistickou atrakcí. Večer, utahaní jako koťata jsme se ubytovali u kamaráda, kterému jsme za tuto možnost moc vděčni. Po pohoštění gulášem, pivem a slivovicí jsme se ještě vydali na vytouženou romantickou procházku po noční Sydney, která v nás zanechala silný zážitek.

Druhý den ráno jsme nelenili a brzy se vydali do přilehlých částí Sydney. Trajektem jsme se z centra převezli do Manly, odkud jsme si udělali procházku na North Head v Sydney Harbour NP. Byly odtud krásné výhledy na centrum města a potkali jsme zde australskou havěť v podobě spousty přerostlých pavouků, krásně zbarvené papoušky a ještěra tzv. vodního draka (Water Dragon). Dále jsme se zajeli podívat do Ku-ring-gai National Parku, kde jsme se ale jen prošli po parku a pozorovali papouška. Odsud jsme se vydali na populární pláž Palm Beach, kde jsme trochu relaxovali a vydali se zpět do centra města a poté se propluli trajektem po noční Sydney. Třetí den jsme se vrátili zpět do samotného centra na dosud nepoznaná místa. Začali jsme přejitím mostu Harbour Bridge do městské části Rocks, což je nejstarší část Sydney. Poté jsme si prošli královské botanické zahrady, ve kterých byla spousta papouchů Kakadu a velkých netopýrů a propluli se trajetem po řece směřucící až za Olympijské stadiony.

Poslední den jsme již na další poznávání neměli moc času, takže jsme nasáli poslední atmosféru tohoto úžasného města a vydali se na letiště, odkud jsme v poledne odlétali zpět na Nový Zéland do Aucklandu. Sydney jsme si zamilovali a doufáme, že se zde ještě někdy budeme moci vrátit a tentokrát na delší dobu a i do vzdálenějších míst Austrálie.

Nyní poznáváme Aucklandu, kde jsme ubytovaní v hostelu zdarma, výměnou za výpomoc s úklidem.

Cestou na samotný jih jižního ostrova jsme se zastavili prolést jeskyně Clifden Caves. Jsou to volně přístupné jeskyně dlouhé 300 metrů. Nasadili jsme čelovky a vešli do temného otvoru v zemi. Jeskynní chodba byla místy těžko průchozí kvůli nízkým stropům, úzkým štěrbinám, vodním bazénům a dalším překážkám. Odměnou však byly nejen krásné krápníky a podobné útvary, avšak hlavně jsme mohli spatřit světélkující červy (tzv. Glowworms), kteří po nasvícení a zhasnutí namodrale svítí. Dále naše cesta pokračovala do nejjižněji položeného NZ městečka Bluff. Zajeli jsme si na jeho vyhlídku, odkud jsme toho však moc neviděli kvůli deštivému počasí. A tak jsme brzy nabrali směr zpět na sever po východním pobřeží. Cestou do Dunedinu jsme se mimo jiné zastavili na Curio Bay, kde jsme konečně poprvé mohli spatřit tučnáka na souši a pěkně zblízka. Byl to žlutooký tučňák (yellow-eyed pinguin). V této oblasti jsme také viděli pro fotografy nejoblíbenější vodopád NZ - Purakaunui Falls, což je široký a schodovitý vodopád. Druhé největší město východního pobřeží je Dunedin. Je to moc hezké město, my jsme si ho však kvůli špatnému počasí projeli jen autem. Před Oamaru ve městečku Moeraki jsme zastavili abychom se podívali na Moeraki Boulders, což jsou velké kulaté kameny na pláži, připomínající obří želví vejce. Tyto mysteriózní objekty jsou dosud neznámého původu.

Po dlouhých cestách po pobřeží a mezi městy jsme se už nemohli dočkat národního parku Mt. Cook a jeho hor. Cesta do něj vedla úžasnou krajinou v údolí a mezi tyrkysově modrými jezery. Národní park je říší velehor, skal a ledovců s nekonečně dlouhými sněhovými pláněmi. A především s nejvyšší horou celého Nového Zélandu Mt. Cook (3764 m.n.m.). V okolí této hory jsme si udělali několik procházek pro pěkné výhledy a prozkoumání okolí. Jedním z nich byla procházka do oblasti Tasman Valley, odkud byl výhled na ledovec Tasman Glacier, což je nejznámější ledovec v oblasti. Krásný výhled na nejvyšší horu a okolní ledovce jsme si užili z vyhlídky Kea Point, kde jsme také žasli nad modrými jezírky vzniklými z ledovcových říček. V tomto horském prostředí byla cítit zima a přes noc i mrzlo, protože ráno jsme měli omrzlé auto.

A z hor opět do civilizace a rovnou do největšího města jižního ostrova Christchurch. Jak je celosvětově známo, toto město je často zasahováno silnými zemětřeseními a nedávno ho postihlo velmi drtivé. Podle toho teď centrum města také vypadá. Připadalo nám to jako město duchů. Spousta zbořených budov, ty co nejsou spadlé tak jsou narušené, další už demolují buldozery, před budovami spousty kytek a pomníčků a vstup přímo do oblasti je samozřejmě z bezpečnostních důvodů zakázán. Tak jsme si tuto "červenou oblast" obešli pěšky a chvílemi skutečně běhal mráz po zádech. Tuto ponurou atmosféru nám ještě zintenzivňoval silný vítr a chvílemi déšť. A tak raději odjíždíme dál do velrybího města Kaikoura, která je ideálním domovem pro mořské potvory jako jsou velryby, delfíni a jiní kytovci. No a samozřejmě jsme viděli opět jen tuleně, kterých už máme přehršel. Na ty velryby si většinou musíte zaplatit nemalé peníze a výletní lodí nebo vrtulníkem vás k nim zavezou, což jsme neabsolvovali. Naše cesta po jižním ostrově se blížila ke konci městem Blenheim, kde jsme chtěli zůstat pracovat na vinicích a zůstat tady déle. Avšak kvůli letošnímu počasí se celá úroda opozdila a sběr začne později. Práci už jsme ale chtěli co nejdříve, tak jsme zkusili zavolat našemu bývalému farmáři, pro kterého jsme sbírali švetsky v Hastingu na severním ostrově. Ten nám práci slíbil, a tak jsme se neváhali vrátit zpět. Ještě ten den koupili spěšný lístek na trajekt a frčeli až do noci do Hastings, abychom hned následující den mohli sbírat jabka. Posledním zážitkem z jižního ostrova byla cesta trajektem. Po dlouhotrvajících velmi silných větrech byly velké vlny, kvůli kterým byl problém chodit po palubě, a tak jsme zvolili jen sledování filmu. A když jsme se náhodně podívali ven z okna, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Kolem trajektu skákalo několik desítek delfínů. Doposud jsme si přáli vidět ještě více delfínů, avšak že jich bude tolik, o tom jsme ani nesnili.

Tímto jsme se rozloučili s fascinujícím jižním ostrovem, který je velmi odlišný od severního. Jednoduše řečeno - je to skutečný ráj, ve kterém najdete vše. Od pláží, travnaté pláně, až po vysoké hory a spoustu zajímavých přírodních úkazů. A vždy je to okouzlující. Věřte, že tyto slova nejsou vůbec přehnaná (kdo neuvidí, neuvěří).

Takže teď jsme tam, kde jsme byli :) Opět pracujeme v sadu, jen kromě švestek sbíráme jabka nebo broskve. Až si něco vyděláme, tak naše cesta bude pokračovat na dosud nenavštívená místa severního ostrova.

Wanaka, Mt. Aspiring National Park a Fiordland

Ze západního pobřeží jsme mezi horami přejeli do Wanaky a ke stejnojmennému jezeru. Již na první pohled tato krajina zaujme především milovníky hor. Jezero Wanaka je dlouhé kolem 60 km, se spoustou zátok a ostrůvků, obklopeno vysokými vrcholky hor se spoustou možností túr. První výšlap jsme zvolili na Mt. Roy (1581 m.n.m.), počasí přálo, a tak jsme se mohli nabažit krásnými pohledy na široké okolí. Po výšlapu jsme si zaplavali v jezeře, posilnili se a jeli do oblasti Mt. Aspiring NP, který začíná hned za městem. Tam jsme si ještě k večeru vyšli k jezeru Diamond a odtud na výšlap na Rocky Mountain Summit. Další den byl v plánu výšlap na ledovec Rob Roy Glacier a byl to opravdu pěkný cíl, který předčil již předešlé navštívené ledovce. Stále a rádi vzpomínáme na tuto oblast, která v nás zanechala silné zážitky a patří mezi nejkrásnější navštívená místa.

Naše cestování pokračovalo směr Fiordland, což je největší a nejatraktivnější národní park Nového Zélandu, jehož krajinu tvoří divoká údolí, vysoké hory v hluboko zařezaných pobřežních zálivech. Tato oblast zůstává stále velmi málo osídlená a místy zcela neprozkoumaná. Nejznámějším ledovcovým fjordem v této oblasti je Milford Sound. Vede k němu jediná silnice dlouhá 120 km a je označována za jednu z nejkrásnějších horských komunikací světa. Silnice se zpočátku vine rozlehlými údolími, mezi horskými loukami, přes kamenité srázy a kolem horských vodopádů a jezer. Tento fjord a jeho úchvatnou krajinu jsme si užili z paluby výletní lodi. Plavba trvala necelé dvě hodiny a vedla celým fjordem až k otevřenému moři a byla doprovázena tučňáky, tuleni a nakonec i delfíny. Kromě několika menších procházek v údolí jsme si vyšli na vrchol hory Key Summit, který nám naskytl další pohled na krajinu Milford Soundu.

Z tohoto izolovaného přírodního ráje vymodelovaného tisíciletou činností ledovců jsme pokračovali na samotný jih jižního ostrova - do oblasti Southland...

Po měsíční práci na švestkových sadech jsme před týdnem opustili oblast Hastings a vyrazili směr hlavní město Nového Zélandu - Wellington. Cestu přes 300 km jsme projeli téměř bez zastávky, kromě Hutt Valley, což je dlouhé a pěkné údolí vedoucího do Wellingtonu.. Wellington nás velice mile překvapil svou krásou a čistotou. Kromě moderních budov lze vidět i staré dřevěné domky. Velká část města je situována ve svahu. Určitě stojí za to vyhlídka Mt. Victoria, ze které je krásný pohled na celé město a okolí. Večer jsme se prošli nočním krásně osvíceným městem podél jeho pobřeží. Druhý den brzy ráno jsme si přivstali a jeli zpět na vyhlídku Mt. Victoria, abychom viděli východ slunce. Poté jsme ještě navštívili muzeum Te Papa, které je opravdu pěkně zpracováno a přístupné zdarma. Je zde spousta simulací, exponátů a virtuálních ukázek z historického i současného Nového Zélandu. Také jsme si udělali procházku k netypické budově parlamentu. Po obědě jsme se jeli odbavit na trajekt směr jižní ostrov do města Picton. Plavba trajektem trvala kolem 3,5 hodin a naskytovala se nám spousta krásných pohledů na oba ostrovy i na spoustu menších přilehlých ostrůvků. V podvečerních hodinách jsme se vylodili v Pictonu a kousek za městem jsme se usídlili a nabrali síly na začátek cestování po jižním ostrově. Druhý den ráno jsme se ještě na skok vrátili do Pictonu, abychom si prošli toto malé město a vyrazili směr Nelson.

Po Bay of Plenty jsme pokračovali oblastí Eastland. Cesta vedla převážně po pobřeží a naskytovala se spousta zajížděk přímo na pláže, tak jsme si také zajeli na pláž s názvem Hawai. Zajímavostí na Waihau Bay je stále fungující pošta z roku 1870. Každý, kdo navštíví tuto oblast, by neměl opomenout 20 km zajížďku na East Cape, na jehož konci se nachází nejvýchodnější maják na světě. Celá cesta k němu je štěrková a úzká, místy nedostupná kvůli kravám, avšak její absolvování stojí určitě za to. K majáku stoupá 700 schodů, poté se naskytnou úžasná panoramata. Další dny jsme dojeli do Gisbornu, kde jsme potkali český pár, se kterým jsme strávili tři deštivé dny ve městě. Předpověď konečně začala slibovat pěkné dny, tak jsme se rozhodli jet do hor, konkrétně do Te Urewera National Parku a strávit tam pár dní. Cestou jsme nemohli přejet výběžek Mahia, kde se měl podle získaných informací vyskytovat hravý delfín Moko, se kterým si můžete zaplavat volně v moři. Po příjezdu na místo přišlo smutné zklamání, protože po delfínovi už zbyl jen pomník. Zbytečná zajížďka to však nebyla, protože oblast výběžku Mahia je překrásná. A jelo se do hor. Te Urewera Park se rozkládá kolem velkého jezera Lake Waikaremoana. Parkem prochází štěrková cesta, úzká pro jedno auto, spousta srázů a děr a dlouhá kolem 150 km. To byla pěkně úmorná a zdlouhavá cesta, plná obav, zda už je auto v pořádku a neupadne nám tady do komatu. Zde nepočítejte s pitnou vodou, jak uváději v některých letácích. Oni Vám i na informacích řeknou, že je ve všech kohoutcích pitná, ale po napuštění lahve to vypadá jak kalný čaj. V parku jsme udělali nějaké ty výšlapy, pokochali se krajinou a po třech dnech se rozhodli, že parkem projedeme skrz a stavíme se na pár dní zpět do Taupa oslavit troje lednové narozeniny (Martinovy, Jančiny a Rodovy). Před Taupem jsme si ještě udělali túru na Rainbow Mountain, což byla zajímavě zbarvená hora, ze které neustále uniká horká sirovodíková pára. Na vrcholku jsou dlouhé výhledy na všechny strany. Nedaleko hory jsme se zajeli vykoupat a zrelaxovat do přírodní termální řeky Kerosene Creek.

O tom, co dalšího jsme zažili v Taupu, se dozvíte brzy v dalším příspěvku.

2. ledna jsme opustili Taupo a vydali se cestovat. Naší první cílovou destinací bylo Bay of Plenty. Tato oblast je jednou z nejpopulárnějších na Novém Zélandu pro trávení prázdnin. Zahrnuje pobřeží od Waihi, až po Opotiki. Jeli jsme z Taupa do Taurangy a odtud se vydali po pobřeží směrem na východ. Hlavním centrem Bay of Plenty je Tauranga, což je jedno z nejrychleji rozvíjejícím se městem NZ. Po prohlídce města jsme se vydali 20 km jižně do McLaren Falls Parku, kde jsme si udělali procházky na vodopád a různé výhledy a potom zde přespali. Sousedícím resortem Taurangy je Mt Maunganui, což je překrásné místo s bílou písečnou plaží a dominantou města je hora Mt. Maunganui. Bohužel jsme měli smůlu na počasí, proto jsme se moc nezdrželi a na Mt. Manganui se ještě vrátíme za lepšího počasí, až budeme opět v okolí. 20 km východně od Taurangy je oblast známá pro pěstování kiwi - Te Puke. Pěstuje se zde zelené i zlaté kiwi. Zde jsme se setkali s Martinovým spolužákem z výšky a hodili pokec. Je zde i KiwiLand, na který jsou širokodaleko velké transparenty lákající na vstup zdarma. Neváhali jsme a jeli tam natěšeni. Na místě jsme však zjistili, že vstup zdarma je pouze do obchodu se suvenýry, za ostatní se platila nemalá částka. Takže jsme jeli dále - kousek za Te Puke stál za navštívení výbežek Maketu Beach. Dalším velkým městem Bay of Plenty je Whakatane. Zde jsme si udělalí krátké výšlapy na vyhlídky s krásnými výhledy na město. Spali jsme kousek za Whakatane v rezervaci kiwi ptáků, viděli jsme však jen zajíce. Na okraji města je dlouhá krásná pláž Ohope Beach. Bay of Plenty končí městem Opotiki, v jehož blízkosti jsme se podle informací na mapě snažili najít ubytování. Tímto všechny varujeme před cestou do Boulders Campu. Pokud nemáte auto s pohonem 4x4, tak si můžete zadělat na malér. Nejenže musíte jet úzkou kamenitou či bahnitou cestou v buši, ale také musíte přebrodit dvě řeky. Po dlouhé cestě konečně vidíte ceduli CAMP, na které šipka směřuje kolmo dolů po děravé cestě s úlomky podvozků jiných aut. Na tento sjezd jsme se neodvážili a jelikož začalo pršet, zavčas jsme se otočili a valili zpět, než se voda v brodech ještě zvedne. Naše autko to naštěstí zvládlo, ale snad nikdy více.

Tímto jsme prozatím uzavřeli oblast Bay of Planty a již brzy se s Vámi podělíme o zážitky z oblasti Eastland, kterou dokončíme, až nám bude trochu přát počasí, protože předpověď je deštivá.

Tak už jsou nezvyklé Vánoce za námi. A jak vypadaly? Nejdříve jsme byli obdarováni od zaměstnavatele z motelu TwinPeaks - spoustou nápojů, čokoládek a dobrot Cadbury. Šéf FastWaye nám přijel udělat grilovačku - masa, párky, hambáče a vajica. A jako vánoční dárek jsme dostali krabici sušenek . A to nejlepší nakonec. Lenča byla pozvána na vánoční oběd od dalšího motelu, ve kterém uklízí. Předem však netušila, jak takový oběd bude vypadat. Šéfka a kolegyně si pro ni přijely až domů, odvezly do přístavu, kde už na ně čekalo letadlo, na oběd se letělo přes celé jezero Taupo a přistálo se v restauraci. Po obědě byl zpáteční let spojen s vyhlídkovým letem po okolí. Tento oběd se tedy stal nezapomenutelným překvapením.

Doma byl stromeček postavený už v polovině prosince a dárky se pod ním postupně množily. Štědrý den jsme si udělali nadvakrát. Poprvé 24.12. "české Vánoce". Sníh tady nepadal, bylo horko, tak jsme se museli jít zchladit k jezeru. Nabrali jsme nějaké ty panáky, čipsy a další náčiní a vyrazili na pláž. Po návratu jsme připravili štědrovečerní tabuli v českém stylu - domácí chleba, z česka poslané perníčky, holkama napečené cukroví, čočkovka, bramborový salát s rybou nebo kuřecím řízkem a vínko. Po večeři a po víně povinně umýt nádobí a hurá na dárky! Tímto děkujeme Ježíškovi, že na nás ani tady nezapomněl. Následující den 25.12. jsme slavili "novozélandské Vánoce" u Rodovy početné rodiny. Byl připraven slavnostní oběd ve stylu rautu - od různých druhů mas, až po dezerty a spoustu drinků. Každý si dělal co chtěl - někdo pil, někdo jedl, někdo spal, někdo vykládal a každý byl kde chtěl - někdo v obýváku, někdo na terase, někdo v posteli. Ani Santa nezapomněl a všichni se mohli radovat z dárků.

Jsme rádi, že jsme mohli poznat a prožít i takovéto letní Vánoce, které byly moc hezké. Avšak na ty naše bílé kouzelné Vánoce nedáme dopustit.

Přejeme Vám krásné prožití vánočních svátků a všechno nejlepší do nového roku.

Pracovní vytížení konečně vzrostlo, ve Fastway pracujeme každý večer kromě víkendu. V hotelích to bohužel není tak divoké, chcou nás tak 2-3x týdně. Stále nám tedy ještě zbývá čas na zážitky v blízkém okolí Taupa. Parádní adrenalin jsme si užili na Huka Falls Jetu. Je to neobyčejná projížďka na "sportovním člunu", plná nečekaných piruet, zajížďěk do buše a dalších manévrů cestou pod vodopády Huka Falls v režii zábavného řidiče. Díky tomu nás ani jejich nafasované pláštěnky naochránily před vodou. Za obvyklou cenu 105 NZD (cca 1500 Kč) nás tady ani nenapadlo jít, avšak díky jejich akci pro místní Taupáky jsme se na atrakci dostali za 20 NZD (necelých 300 Kč). Tož nekup to!

Jinak mezi další námi poznaná místa patří Botanické zahrady v Taupu, jezerní pláže, městečka a jiná relaxační místa. V následujícím období máme jasné vize. Co nejvíce práce, práce, práce a výlety do blízkého okolí.

Rotorua a Waimangu

Jak jsme již níže psali, naše pracovní vytížení zatím bohužel není příliš vysoké, tak jsme využili pracovního volna a zároveň pěkného počasí k výletu na dva dny. Vyjeli jsme do města Rotorua a okolí. Toto město je nazýváno jako "město síry", neboť zde z povrchu země uniká pára a je zde cítit pach termálních sirovodíkových plynů. Pára uniká z kanálů, soukromých zahrad i z povrchu golfového hřiště. Obyvatelé využívají tuto přírodní energii k vytápění svých domů nebo jako vířivky pod širým nebem. Typické je zde jezero Rotorua, které jsme si chtěli objet autem.

Brzy ráno jsme se vydali na prohlídku nedalekých jezer - Blue Lake, Green Lake a Tarawera Lake. Cestou zpět do Rotoruy jsme šli na procházku dlouhou 5.8 km kouzelným lesem zvaným Redwoods. Jeho název opravdu sedí, poněvadž kůra jeho stromů má červenohnědou či zrzavou barvu. Po ranní procházce jsme jeli do Kuirau Parku v Rotoruře, v němž je mnoho přírodních vroucích sirovodíkových jezírek a pramenů. Také jsme se prošli po pobřeží jezera Rotorua a vládními zahradami.

Odpoledne jsme cestou domů navštívili sopečné údolí Waimangu Volcalic Valley, které vzniklo výbuchem sopky Mt. Tarawera v roce 1886, která dodnes neklidně spí. Je to nejnovější geotermální oblast na světě, kde jsou k vidění krátery, sopečné usazeniny, jezera, horké prameny, gejzíry, zkamenělé stromy a terasy. Tímto tajemným údolím jsme procházeli přes dvě hodiny a pak jsme se zpět nechali odvést turistickým autobusem. Odcházeli jsme odtud velmi nadšeni a jeli zpět domů do Taupa.

Po každodenním sledování webu s prodávanými auty jsme konečně našli auto, co by se nám líbilo - Toyota Lucida. Sice neupravené ke spaní, ale to bysme si zvládli udělat sami. Tak jsme se vydali do Hamiltonu (tam cca 140km), kde jsme brzy vychladli. Do auta jsme si ani nesedli, abysme se nezašpinili. Bylo to prostě auto pro dělníky, nikdy neudržované, roztrhané, prostě kraksna. Hold, na fotkách to nešlo poznat. Tak jsme výlet pro auto změnili na prohlídku botanických zahrad v Hamiltonu a jeli jsme zpět domů.

Druhý den ráno jsme na internetu našli další nadějné auto - Nissan Serena. Prodávané přímo v Taupu, kde bydlíme u Janči a Roda. Bylo i upravené ke spaní a se základním vybavením pro kempování (postel s matrací, stolík s židlema, vařič, mapy apod.) Takže jsme se na to hned vydali podívat. Prodával to automechanik, který auto sehnal od Japončíků, udělal komplet servis a údržbu a prodával ho. Auto vypadalo opravdu v pohodě za přijatelnou cenu a pán důvěřivě. Takže jsme neváhali, skočili vybrat cash a auto je naše. Radostí jsme se s ním projeli na minivýlet po Taupu a Lenča si konečně vyzkoušela jízdu v levém pruhu. Jelikož má automatickou převodovku, tak řazení levou rukou odpadlo, jen to "leštění" skla místo blinkrování na každé křižovatce je silný zlozvyk.

Teď už si v autě jen dodělat detaily podle našich představ a pak doufat, že bude jezdit bez poruch.

Po zaklimatizování se v novém prostředí jsme navštívili a seznámili se s Rodovou rodinou, která nás mile přivítala a pohostila, avšak kvůli množství angličtiny to byla asi naše nejvyčerpávající návštěva v životě. Konečně jsme se také dostali na náš první výlet do přírody na Mt. Tauhara, což je nejvyšší vrchol v blízkém okolí Taupa. Byl to krátký, ale hezký výlet s dalekým výhledem. Dalším naším výletním cílem byly Huka Falls, což jsou největší vodopády na nejdelší řece Nového Zélandu - Waikato River.

Martin má za sebou první odřízené kilometry na levé straně. Opravdu nejistý pocit při řazení levou rukou a točení pravou. Jelikož tady mají i prohozené páčky blinkrů a stěračů, tak "leštíme" sklo častěji než je potřeba. Brzy to čeká i na Lenču, tak příště tady třeba napíšeme, jak se tu jezdí v pravém pruhu

Sláva nazdar výletu, nespadli jsme, už jsme tu! Jaká byla naše cesta? Po úspěšném odbavení na Ruzyni jsme se uvelebili v letadle společnosti Korean Air. Cestou z Prahy do Soulu jsme na večeři dostali výběr ze dvou "jídel". Naštěstí jsme vybrali to poživatelné, což bylo hovězí maso s bramorovokukuřičnou kaší a vařenou zeleninou a zákuskem. Těm nešťastníkům, kteří si vybrali korejské jídlo, pod nosem smrděla neidentifikovatelná rýžová matlanice a brčálová polévka. Nejedli to ani ti šikmoocí. Na snídani jsme dostali výběr něčeho s rýží nebo něčeho s omeletou. Vybrali jsme omeletu a udělali jsme opět správně! Z této snídaně se vyklubala omeleta s fazolemi a vařenou zeleninou, vedle toho valašskomeziříčský jogurt s muffinem a nakonec i čerstvé ovoce. Ti druzí opět nejedli tu neidentifikovatelnou rýžovou matlanici.

V Soulu přestup v pořádku, avšak jsme začali mít velké obavy z jídla co nás v letadle čeká. Riskli jsme to a nekupovali zásoby jídla. Na večeři nám nabídli již známé menu! Něco s rýží nebo něco s hovězím. Neváhali jsme a natahovali jsme se pro hovězí maso, které bylo s klasickou bramborovou kaší a zeleninou. Na snídani opět známé menu! Něco s rýží nebo něco s omeletou. Jasná věc, že jsme snídali omeletu s vařenou zeleninou, rozdíl byl v jogurtu, neboť byl korejského původu. Takže let jsme zvládli a vylezli jsme v letištní hale Aucklandu a pak jsme se konečně dostali na půdu Nového Zélandu. Před letištěm jsme se měli na prozvonění sejít s Jančou a Rodem, kteří si nás měli odvést domů. No jo, jen kdyby nám Janča dala správné předčíslí..Tak jsme začali chodit kolem letiště a po malé chvíli jsme naštěstí uviděli z fotek známé auto a v něm mávající ruce! Naložili nás a jeli jsme směr Taupo.

Nyní bydlíme u nich v bílém domečku pod dohledem přítulného kocoura, kde jsme byli pohoštěni a konečně se chutně najedli. Po vydatném 17-ti hodinovém spánku jsme plní energie a s nadšením jsme zplodili tyto první řádky na Novém Zélandu!

V následujících dnech nás čeká plno papírových povinností od založení si bankovního účtu, zřízení identifikačních čísel až po zakoupení si obytného auta. Při tomto nás jistě čeká seznámení se s krásným okolím jezera Taupo.